Vědmino teritorium

V zimáku jsme měli jako jedno z áček Úvod do studia dějin umění, takovou čtvrteční srandu, která začínala až docela pozdě odpoledne a já tak kvůli ní musela jezdit domů až v pátek - a pokud jste taky zvyklí mít v noci ticho a tmu, pochopíte moji nechuť spát na koleji déle, než je to nutné. Ty semináře probíhaly tak, že v první části jsme dostali test na výtvarné termíny a techniky (který se naštěstí nehodnotil, jinak už si hledám jinou školu, ehm...) a v druhé se našel čas na výklad o historii oboru. S těmi testy byla sranda, většinou jsme tajně hráli na tipovačku. Pro mě jejich kvalita však spočívala v ohromné kvantitě volného místa na kreslení. Jasně, většinou jsem používala druhou, nepotištěnou stranu, jenže jindy bylo vábení až příliš lákavé. A dopadalo to kupříkladu takhle:

Už si ani nevzpomínám, kdy jsem na téma týdne něco psala naposled, ale moc bych za to nedala, že se to dá počítat v rámci let . A vida, když zhruba po měsíci "absence" sednu k blogu, že něco spíchnu (ne nutně horkou jehlou), téma je zrovna jako šité mně na míru. Chtěla jsem původně začít něčím ve stylu: "S tužkou v ruce jsem se už narodila...", ale to bych na tom s originalitou byla už vážně prachbídně, ačkoli je tohle tvrzení pravda. S trochou nadsázky by se dalo tvrdit, že se s tímhle médiem oháním odjakživa. Kam moje paměť sahá, tam jsem kreslila: od čmáranic, které kdybych převedla na plátno, mohla bych je snadno střelit nějakým vášnivým milovníkům abstrakce, až po - řekněme - o něco konkrétnější věci. Kreslení mě provázelo (a stále provází) úplně všude. Ono to vlastně ani jinak nejde, když se mi v hlavě co chvíli rodí nové a nové příběhy a než bych je převedla do psané podoby, vybouchla bych od přetlaku. A tak tu páru aspoň upouštím po drobných kreslených dávká